pondělí 12. prosince 2016

Elektra: Atentát

Frank Miller & Bill Sienkiewicz

O Elektře Natchiosové vám nic neřeknu. Vím o ní celkem prd a jsem líný se teď zabývat rešerší, takže pokud vás tahle nemilosrdná kráska v karmínovém outfitu nějak víc zajímá, odkážu vás třeba sem. Prozradím vám jen, že ji v roce 1981 na stránky komiksu Daredevil porodil Frank Miller, aby ji pak o pár let později v téže sérii zase pochoval. Jenže to by nebyl Marvel, aby si své zajeté značky nehýčkal, takže je tady zase. Živá, zdravá a krapet zmatená. V případě téhle knihy nepotřebujete znát okolnosti vzniku postavy nebo jejího úmrtí, nemusíte mít načteny tuny nezáživných eventů nebo vedlejších příprcků. Atentát vezmete do ruky a jste tam. Tahle malovaná nádhera vás jednoduše ihned pohltí. Je tam ovšem nejedno "ale".



Tajemná žena přežila vyplavení z moře, zabila dva lidi“

Způsob vyprávění se na první pohled může zdát roztříštěný a nesoudržný, což jistě odradí nejednoho požírače strojeného mainstreamu, ve kterém o náznak nějaké hlubší tvůrčí invence zakopnete jednou za uherský rok. Ve svém jádru ale Elektra oplývá poctivě budovanou narací a drnká na strunu hned několika ošemetných témat. Atentát se v prvé řadě ohání nabroušenou politickou satirou, jež své ostří neotupila ani po třiceti letech od svého prvního vydání. Nechybí však ani vražední nindžové, ještě vražednější kyborgové, hrozba celosvětového nukleárního holocaustu či halucinogenní výlety do samého nitra lidské duše. Miller se Sienkiewiczem na sebe zkrátka pečlivě roubují jednu fantasmagorii za druhou a setsakra jim to vychází.



Použila krátký japonský meč, máchala s ním svižněji, než by naše kamery dokázaly zachytit.“

Když Atentát v roce 1986 vyšel poprvé, kritická i čtenářská obec si mohla urvat čůro. Takhle excentrický umělecký maglajz hlavní proud do té doby nezažil. Ne nadarmo šla tahle pecka rovnou do speciálek, kde na ni zvědavé dětské očko nedohlédlo. Editoři v Marvelu povolili uzdu a Miller se s tím tenkrát prostě nemazal. A Sienkiewicz jakbysmet. Jeho Elektra stála u zrodu neo-expresionistické vlny, jejíž vrchol na sklonku 80. let okupoval Dave McKean (Batman: Arkham Asylum), smetla ze židle nejednoho komiksového fandu a rozproudila debaty napříč celým popkulturním spektrem. A to vše v dobách temna, kdy byl internet teprve v plenkách a přijímal pouze tekutou stravu. Představte si ten poprask dneska.



Elektra, ta zmagořelá nindža kráva, co mi odpálila prdel ke všem čertům a nechala mě naživu jen tak ze srandy.“

Aktuálně se k jejich odkazu hlásí např. Alex Maleev, který současnému čtenáři v sérii Daredevil ukázal, že komiks se superhrdinou nemusí vždy vypadat jako bezpohlavní omalovánka z xeroxu. Rukopis většiny tvůrců živořících pod diktátem DC či Marvelu je převážně umírněný, tu a tam se však naštěstí vylíhne rebel s vizí a snahou polaskat naše vizuální cítění po koulích a to je pokaždé takový malý svátek. Ale nyní už zase zpět k Sienkiewiczovi. Nebudu chodit okolo horkého rendlíku s rýžovým nákypem, takovou kuřbu jste v českém překladu ještě nezažili. Už jenom ten legendární (a často parafrázovaný) cover prvního čísla minisérie, na němž je Elektra zachycena v ležérní póze s masivním kvérem a dýkou sai, je něco naprosto úžasného.



Je mi dvacet čtyři let. Jsem v Jižní Americe... cigaretový kouř, špinavý pokoj... hotelový pokoj, hlas jako štěrk, zakašlání. O dřevěnou podlahu se rozcákne hnědá slina.“

O čem to je? Tak jo, ve zkratce o tom, jak jedna supervražedkyně trpící amnézií plánuje atentát na pár ústavních činitelů. Po krku jí jdou agenti SHIELDu (špionážní agentura Spojených národů) Garrett a Perry. Po prvním střetu s Elektrou je Garrett rozmetán na kusy a Perry vyfasuje bajonet do kebule. Rychlovka, 1:0 pro Elektru. To by ale nebyli fištróni ze SHIELDu, kdyby po ruce neměli speciální divizi ExTechOp, která dá oba agenty zase dohromady. A tak zatímco Garrettovi nahradili 80% těla včetně končetin a životně důležitých orgánů protézami opletenými hydraulickými svaly a plastickou kůží, z Perryho vytvořili psychopatickou kyberzrůdu. Hon pokračuje.



Jo, mlel něco o kurvě za dva dolary z Bolívie.“

Elektra za pomoci své schopnosti psychologické manipulace ovlivňuje Garrettovo myšlení, a aniž by si to on sám plně uvědomoval, stává se tak jejím komplicem proti své vůli. A tady bych to utnul. V průběhu vyprávění se vyloupne ještě pár zajímavých postav, zahostuje si zde plukovník Fury, jenž v Sienkiewiczově podání vypadá jako ultimátní G.I. Joe überhovado a sem tam se mihne i dosluhující prezident Nixon, respektive jeho fascinující karikatura, která ustavičně povykuje jako čertík z krabičky, protože se mu z duše příčí vidina liberála v Bílém domě. Venku za okny zuří Studená válka mezi mocnostmi a prst na červeném tlačítku je obzvlášť citlivý. Jak to všechno nakonec dopadne si už ale musíte přečíst sami.



Prezidenti nebrečí. Já nebrečím. Proto jsem prezident.“

A tady bych zdůraznil to slůvko MUSÍTE, jelikož tohle je jeden z těch vzácných komiksů s velkým K. Komiks, ve kterém se snoubí ten nejjadrnější béčkový scénář s úchvatnou výtvarnou stylizací. Výbušná energie prýštící z každé stránky, ať už po okraj naplněné textem či zběsilými tahy štětcem, se jako tsunami valí celou knihou a na každičkém panelu je vidět, že se Miller se Sienkiewiczem tenkrát oddávali skutečně divokým tvůrčím orgiím. Trefně to v úvodním slově vystihla editorka Jo Duffyová - jejich dílu vdechla život kombinace geniality, šílenství a magie. Úvodní montáž od Elektřina porodu přes její dospívání až po bojový výcvik, to celé protkané vzpomínkami na otce, rozkošně absurdní setkání s plukovníkem Furym sedícím v obřím kvéru, kandidát na prezidenta, jehož pravou tvář konstantně zakrývá znepokojivá mediální maska, Garrettova mohutná čupřina, debrífing na základně SHIELDu, fascinující bojové helikoptéry, jež evokují obrněné nedobytné věže, akční scéna pod vodou, v níž Elektra porcuje jednoho agenta za druhým nebo humorná epizoda s nasraným Nixonem a jeho korpulentní první dámou... to jsou zářezy, které z mozkovny už jen tak nevymažu.



...všechno kvůli haldě kravin o béčkové nindža magii.“

Elektra s podtitulem Atentát to je 260 stran moderního umění svázaných v rudých deskách a obalených epesním přebalem. 260 stran nefalšované komiksové delikatesy, po které vám budou oči přecházet. Máte-li alespoň částečně otevřenou mysl a nedržíte se jen toho zaprděného hlavního proudu, který vám do hlav pumpují producenti současných popkulturních molochů, budete Elektru milovat. Ostatně, disponujete-li alespoň špetkou zdravého vkusu, nic jiného vám ani nezbývá. České vydání se povedlo na výbornou včetně barvitého překladu („Sakra že jo“), lepší dárek si ke svému třicátému výročí tahle ženská prostě nemohla přát. A vy také ne, tak šup s ní pod jedli, plantážníci.


Žádné komentáře:

Okomentovat