neděle 13. listopadu 2016

Vykopávka

Max Andersson


Tak jo, tohle bude rychlovka. Vykopávka je čiré zlo. Noční můra v papírové podobě. Těžkotonážní alternativa pro gurmány se silným žaludkem a bezbřehou tolerancí k odpudivé kresbě. Ze země tří korunek k nám doputovala publikace, jež zaujme zejména čtenáře libující si v existenciálních kuriozitách a hrubozrnných absurdismech. Zkrátka magory jako jsem já nebo vy.

Pracovní verze článku:
„WTF?!“

O Anderssonovi vám toho moc neřeknu. A ani nechci, bojím se o něm zjišťovat jakékoliv informace a mám za to, že to tenhle švédský podivín nemá v hlavě úplně v pořádku. Na počátku tisíciletí u nás vyšel jeho autorský debut Pixy (Mot, 2001) a v závěsu pak i sbírka krátkých podivností jménem Kontejner (Mot, 2003). Obojí mě tenkrát zcela rozložilo a obzvlášť veselé putování potraceného plodu mi řádně šimrá bránici i po letech. Bosenského plackopsa jsem pro neúnosnou míru výstřednosti již vynechal, ale potěšil mě jeho animovaný kraťas One Hundred Years (1984) ozvučený hudbou kapely The Cure.



Pubické chlupy nasávají vodu a bobtnají. Můžu je použít jako žínku.“

Což mě přivádí k Anderssonově aktuální novince, ke které jsem si pustil nové album jeho krajanů, těžkotonážních hromobijců Meshuggah (The Violent Sleep of Reason). Zážitek z četby rázem chytil nádech ďábelského charakteru. Jakoby mě hned od prvních stran pohltilo samotné infernum a já se zmítal v nekonečném utrpení. Stránka za stránkou, panel za panelem, procházka deformovaným podvědomím Maxe Anderssona, znepokojivý kytarový nářez linoucí se z reprobeden, vřeštící vokál Jense Kidmana v expresivní kakofonii... dokonalý mix zmaru a duševní destrukce. Tedy nic pro lidi se sluncem v duši. Takové si totiž tihle seveřani dávají k večeři.



Hovno je pořád teplý. To znamená, že v blízkosti se nachází lidská bytost.“

Zhýralá exkurze začíná ve chvíli, kdy hlavní hrdina, spolu se svou přítelkyní, jede navštívit své rodiče a sourozence. Jenže ouha, když dorazí na místo, zjistí, že na pozemku jeho rodného domu se provádí jakési podezřelé výkopové práce. Dům zmizel pod povrchem a stal se součástí půdního podloží. I se svými obyvateli, samozřejmě. Otec vítá syna s otevřenou náručí a ihned se dožaduje jeho penisu. Nesmějte se, jde o vážnou věc, táta je totiž chirurg a zrovinka dává dohromady hrdinova bratra, který je z nějakého neznámého důvodu rozebrán jako skládačka z Kinder vajíčka. Chybí už jen to čůro.



Stromy byly po bouřích nebezpečné. Putovaly krajinou ve stádech.“

Pokud čekáte, že maminka na tom bude o něco lépe, tak jste vedle jak švýcarský pekař opravující ciferník přesýpacích pendlovek. Tam, kde byste čekali ustaranou mámu objímající svého syna, totiž najdete akorát znetvořená siamská dvojčata. Která v průběhu vyprávění postupně dospívají. Neptejte se, prostě to tak je. Hrdina mezitím zjistí, že jeho penis se dá odšroubovat a že mu pak z těla vytéká jakási lepivá tekutina. Neptejte se. Po téhle neobvyklé návštěvě se i s přítelkyní a hlavou plnou vtíravých myšlenek na to, že vše není tak úplně v pořádku, vrátí domů, kde by celý příběh mohl klidně skončit. Už jsem vám říkal, že ta kniha má 380 stran?



Někdy se to stává, víš. V určitém bodě se všechno obrátí a pak je to jakoby na ruby.“

Kdepak, děj pokračuje. Tedy děj... on je to spíše sled bizarních situací inspirovaných autorovými sny, jichž se za těch osmnáct let, během kterých na projektu pracoval, nastřádala slušná řádka. A že to tenhle Švéd nemá v hlavě jednoduché jsem už zmiňoval, takže nečekejte žádné jednorožce nebo nevinné výlety do oblak. Ne, v tomhle komiksu se jde rovnou pod zem. A to doslova. Vzápětí oba rodičové nečekaně vtrhnou do hrdinova života, aby mu z něj udělali peklo. Pod kuchyňským stolem se objevuje lidská mrtvola bez tváře, která je možná půlkou psa, zavítá i slavný režisér s mrtvou kočkou na hlavě a v tom nejhorším začnou sousedi odnaproti točit porno.



Když je jasno, můžeš zahlédnout staré továrny, jak se vznáší.“

Vykopávka je perverzní trip do neskutečna, zhmotnělá noční můra, co nedává žádný smysl. Je úplně fuk, zda knihu čtete pozpátku nebo porůznu přeskakujete stránky, zážitek bude vždy stejně roztříštěný. Stejně jako sen, co se vám v noci zdál a ráno z něj zachytíte jen malý střípek koutkem svého vědomí, jenž se nakonec rozplyne v oparu nad první kávou. Jakožto záznam nevyzpytatelných zákrut lidského podvědomí funguje kniha náramně a určitě pobaví nejednoho milovníka absurdna a surrealismu. Coby sevřený příběh s nosnou dějovou linkou však zcela selhává. Hledáte-li polopaticky vystavěný děj s jasnou premisou a již z dálky mávající pointou, ruce pryč. Tenhle komiks není pro mladý.



Podle mě to není žádný scénář, spíš náhodná změť kreseb s erotickým podtextem.“

Na širší popularitě knize nepřidá ani kresba. Nebudu chodit okolo horké kaše, Andersson kreslí jako prase. Bez urážky. Jeho divokým šrafám by mohlo konkurovat leckteré dítě z mateřské školy (osobně tuto specifickou uměleckou sféru bedlivě sleduji), kdybyste jej nalévali alkoholem a dopovali valiem. Což nedoporučuji, příbalový leták o kontraindikacích hovoří jasně. Na druhou stranu jeho styl podtrhuje tu dusnou atmosféru plnou zmaru a sám jsem měl v mnoha momentech dojem skutečné fyzické nevolnosti. Abyste mě nechápali špatně, tohle beru jako poklonu. Málokterý autor vám obrátí žaludek naruby tak, jako Max Andersson.



Nemůžeš čekat, že všechno zůstane navždycky stejný.“

Komiks je tedy především směsí různých děsů, představ a nálad a jako takový na čtenáře tyto nálady a pocity přenáší. Geniální mi přišla scéna na opuštěném mostě, který náhle končí a náš hrdina zůstane viset na jeho kraji, přičemž most se plní zástupem turistů. Tolik úzkosti na pár stranách se jen tak nevidí. Nebo místnost plná švadlen. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Zdaleka nejzábavnější mi potom přišlo finále na výstavě, jež je směsicí čirého šílenství a toho nejčernějšího humoru. A teď si představte, že každý panel v tomhle ztřeštěném panoptiku hrůzy zabírá celou (!) stranu. Creepy as fuck, jak by poznamenal klasik.



Teď už neusnu.“

Nebo „My kind of fun,“ jak o tomhle díle prohlásil matador nezávislého komiksu Charles Burns. Při čtení mi na mysli vytanuly krátkometrážní snímky Davida Lynche z období jeho studií na filmové škole, zejména pak Amputace, Babička, či Abeceda, ve kterých se to experimentální poetikou anderssonovského střihu jenom hemží. Myslím, že teď už máte dostatek indicií k tomu, abyste určili, zda je vám tato publikace šitá na míru. Předpokládám, že pravidelní odběratelé Ultimátního komiksového kompletu to až sem nedočetli, takže mi nezbývá než doufat, že se tenhle ultimátní komiksový bizár trefí do vkusu alespoň vám.

Žádné komentáře:

Okomentovat