pondělí 4. července 2016

Fax ze Sarajeva: Příběh o přežití

Joe Kubert


Když se na sklonku osmdesátých let minulého století evropským komunistům začala drolit politická moc pod rukama, měla to už Jugoslávie za pár. Postupně se zhoršující hospodářská situace zvedla tsunami zaslepeného nacionalismu a do ulic vyrazila militantní havěť schovávající se pod záštitu oficiálních armádních praporů jednotlivých znepřátelených frakcí. Jednu z nich na počátku devadesátých let vedl tehdejší jugoslávský prezident Slobodan Milošević, hlava socialistů, typický dařbuján z východního bloku, který svou protietnickou rétorikou dokázal nadchnout armádu nadržených samců se středověkými pudy. A tak se všichni ti nespokojení rolníci, traktoristé, pasáci a veksláci nechali naverbovat do řad srbské armády, plivli si do dlaní a střihli si jednu malou genocidu.



Udržování kontaktů s vnějším světem je naše jediné pojítko se zdravým rozumem.“

Na jaře roku 1992 Miloševićovy milice vtrhly na území Bosny a rozpoutaly peklo v ulicích jugoslávské metropole Sarajevo. Obléhání trvalo téměř čtyři roky, přineslo tisíce obětí z řad civilistů a značnou část dnešního hlavního města Bosny a Hercegoviny proměnilo v trosky. Zrůdnost útoků srbských separatistů na civilní obyvatelstvo asi dosud nejlépe vystihl britský televizní film Válečníci (Warriors, 1999), bez příkras nahlížející na vojenskou operaci mírových jednotek OSN, jejichž členové byli nuceni přihlížet etnickým masakrům bez možnosti jakéhokoliv zásahu. Z mnoha scén zde doslova běhá mráz po zádech. Vyvražďování, znásilňování, rabování, totální likvidace životů. A to vše téměř za našimi humny, v předvečer nového tisíciletí.



Teď přišel čas, abychom se osvobodili! Ukončili léta - ne, staletí útlaku...“

Fax ze Sarajeva dokumentuje tehdejší události se syrovou důkladností očitého svědka. Román je ilustrovaným přepisem faxové korespondence mezi jeho protagonistou Ervinem Rustemagićem, toho času uvězněným se svou rodinou v bombardovaném Sarajevu a jeho přáteli v Evropě a zámoří. Autorem knihy je Joe Kubert (*1926 - †2012), legenda amerického komiksu, učitel a zakladatel první výtvarné školy se zaměřením na sekvenční umění a komerční ilustraci (Joe Kubert School of Cartoon and Graphic Art). Za svůj plodný život vytvořil velkou spoustu děl, vypíchnu alespoň jeho podíl na válečné sérii Sergeant Rock, v sedmdesátých letech pak sklidil obrovský úspěch s Tarzanem a těsně před svou smrtí se zapojil i do projektu Před Strážci, pro který společně se svým synem Andym nakreslil minisérii se Sůvou (Before Watchmen: Nite Owl).



Zastavují auta... vylupují je... bijí a zabíjejí rodiny.“

A právě Kubert je jedním z těch přátel, který bedlivě sledoval vyhrocený bosenský konflikt a skrze chatrné faxové spojení udržoval kontakt s nebohou rodinou Ervina Rustemagiće. Rustemagić, rodák ze Sarajeva, je bosenský vydavatel a distributor obrázkových publikací, jenž pod hlavičkou vlastního nakladatelství Strip Art Features (SAF) již přes čtyřicet let reprezentuje mnohé nejen evropské kapacity komiksového průmyslu (z poslední doby třeba i našeho Michala Suchánka, jemuž nyní v překladu vycházejí Děsivé radosti pod názvem Horrifying Delights). Když mu v roce 1992 srbské ozbrojené síly do základů vypálili firemní centrálu v Sarajevu, plameny pohltily nejen přes 14000 výtvarných originálů uložených v depozitáři, ale i dvacet let pečlivě budované kariéry. Ale to je jen střípek z pohnutého osudu jednoho člověka. Tenhle příběh toho zmaru nakonec skýtá přece jen mnohem víc.



20. července bude mít Maja desáté narozeniny a jediné, co si přeje, je, abychom všichni zůstali naživu.“

Děj uvozuje první fax z března roku 1992, Rustemagić míří za rodinou do Sarajeva, ve kterém propukly útoky vedené ze strany srbských armádních jednotek. Ve dne i v noci na město dopadají bomby, odstřelovači čistí ulice a dělají si terče z dětí, zatímco v televizi své počínání před zraky reportérů celého světa obhajuje vlk v rouše beránčím Slobodan Milošević. To, že tou dobou za ručičku vede i lídra bosenských Srbů Radovana Karadziće vstříc etnickým čistkám už ale svět bohužel nevidí. Ne nadarmo si pak jeho loutka po válce vysloužila mediální přezdívku balkánský řezník. Ale teď už zpět do Sarajeva. Komiks čtenářům nevybíravým způsobem zprostředkovává zážitek z obléhaného předměstí metropole, jejíž obyvatelé dennodenně bojují o přežití. A když jim zrovna nesviští kulky nad hlavami pak také alespoň o kousek potravy, láhev čisté vody nebo cigaretu.



Přišli četnici. Zvěř! Prasata špinavý!“

Kniha ve dvanácti kapitolách mapuje Rustemagićovu nepolevující snahu dostat sebe a svou rodinu ze Sarajeva. Nejprve se přemístí do zdánlivě bezpečnější čtvrti, poté následuje řada zoufalých vyjednávání s politickými představiteli evropských zemí či státní administrativou a když už se konečně zdá, že někdo nabízí pomocnou ruku, spása se v poslední chvíli rozplyne ve štiplavém oblaku hustého dýmu. Kubertovy ilustrace doplňují přetisky původních faxů, kterými Ervin v době obléhání komunikoval s vnějším světem a spolu s věcným popisem reálných událostí přinášejí intenzivní výpověď válkou zjizvené duše obyčejného otce rodiny. Otce jako jste vy nebo já. Upřímně, nedokážu si ani představit sílu psychického vypětí, které celá rodina každý den ve válečné zóně absolvuje. Přežijí? Uvidí ještě své blízké? Nebo zahynou pod sutinami bombou strženého domu?



Nedokážou pochopit, proč musejí trpět... proč jim nikdo nepřijde na pomoc.“

Jediné, v čem se Kubertova kniha časem zají, je neustálé omílání faktu, že celý svět konfliktu pouze přihlíží, aniž by se do něj aktivně zapojil. Byla to chyba, mnoha incidentům, jako kupříkladu tomu, jenž se odehrál ve Srebrenici, se dalo včasnou intervencí nejspíš předejít. Těžko se dá však po bitvě soudit, obzvlášť když si uvědomíme, kolik ztrát na civilních životech později přineslo spojenecké bombardování Kosova. Rustemagić může být vlastně rád, že jej nakonec neroztrhl šrapnel z bomby svržené Severoatlantickou aliancí. Válka je zkrátka svinstvo a je fuk, na které straně barikády stojíte. Vždycky vás to semele. Co se azylu pro uprchlíky týče, je nutné si uvědomit, že Rustemagićova rodina byla jednou z několika desítek tisíc podobně postižených a evakuace takového množství lidí z válkou zasaženého místa je proces vyžadující přinejmenším magické schopnosti. Nebo teleportační zařízení. Čímž většina světových mocností zatím nedisponuje.



Proč to dělají, tati? Letadla hrozně rámusí... proč?“

Naštěstí má příběh dobrý konec (což není spoiler, Rustemagić nadále žije, vstal z popela a komiksy vesele vydává dál) a rodina se po několika vyhrocených peripetiích dostane ze země. Nakolik se s válkou vyrovnají je už pouze na nich, pro nás je důležitý onen záznam událostí, jako připomínka toho, že osud chodí po ostří nože a co se nyní může zdát jako blbá nálada, může velmi jednoduše přejít v otevřenou xenofobii a společenské nepokoje. Už jsme to v minulosti zažili několikrát a přece stále opakujeme stejné chyby. Tamten je moc snědej, tamta věří v létající velrybu a támhleten se divně mračí. A výplata v nedohlednu, pojďme něco zapálit! Takhle nadsazeně to může působit úsměvně, ale víte jak to myslím. Nejprve dvakrát měř, pak si to raději přeměř ještě jednou a teprve potom ber do ruky pilu.



Sarajevo... 25. září 1993. Souvislý příkrov dýmu zahaluje kdysi krásné město jako ve scéně z Dantova pekla...“

Kubertova kresba může v dnešní době budit lehce archaický dojem, svůj účel však splňuje zcela na výbornou. Fázování panelů, svižný "střih" či dynamika jednotlivých scén vtahuje čtenáře do centra dění a v některých momentech vyvolává husí kůži. Třeba když Ervin jede z předměstí do centra Sarajeva podomácku opancéřovaným osobním automobilem za doprovodu krupobití kulometné palby dravých ostřelovačů. A tuhle cestu navíc absolvuje několikrát. Ve mně by se nejspíš krve nedořezal. Neurazí ani době vzniku poplatná barevná stylizace, jež míchá standardní paletu odstínů a nijak zvlášť nenarušuje koncept válečného románu. Komiksu díky tomu ve výsledku odpustíte i tu méně nosnou konstrukci příběhu, kdy jen sledujete jemným patosem nasáklou dramatizaci faxové komunikace a držíte palec, ať vše dobře dopadne.



Fax ze Sarajeva v době svého vzniku sklidil nebývale pozitivní ohlas. Deník The Washington Times jej vyhlásil nejlepším komiksovým albem roku a vedle několika dalších ocenění obdržel i prestižní Ceny Willa Eisnera a Harveyho Kurtzmana. Na českém trhu se tak opět jedná o velkou událost a rozhodně byste si tenhle milník světového komiksu neměli nechat ujít. Publikaci pořídíte u svých oblíbených knižních distributorů nebo přímo v e-shopu nakladatele.

Žádné komentáře:

Okomentovat