The Fade Out

Ed Brubaker & Sean Phillips

Pro komiksy s jemným obsahem přísady zvané noir či neo-noir, jak je dnes zvykem označovat díla odkazující na starou školu "černého" řemesla, mám nemalou slabost. Nevím, zda mě více přitahují chapadla organizovaného zločinu, pozadí zkorumpovaného systému, křehkost nádherných žen v nesnázích, či jenom to, že protagonista většinou vyprázdní flašku od whisky, aby s ní vzápětí flákl po hlavě nejbližšího Mirka Dušína a sebral mu kapesné. Nejspíš za tím bude kombinace uvedeného a když se navíc barvitého popisu charakterů ujme člověk s kumštem napsat krimi pecku rovnou od boku, jdou rázem veškeré zábrany stranou. Ze všeho nejvíce pak zbožňuji hořké detektivní příběhy odehrávající se v kulisách hříšného města andělů. Nikde jinde totiž nezakopnete o tolik zničených životů, pomačkaných osudů a zmařených budoucností. Tohle je místo, kterým se šíří skutečný strach a hnus. Vítejte v Los Angeles!

„Movie stars were the world's best aphrodisiac.“

Kdybych měl napříč médii vypíchnout libovky načichlé Hollywoodem, na prvním místě by figuroval James Ellroy a jeho románová darda jménem L.A. Confidential. Čtveřici těžkotonážních krimi novel odehrávajících se v Los Angeles 40. a 50. let vedle zmíněného hitu doplňují neméně oslnivé tituly - The Black Dahlia, White Jazz a The Big Nowhere, v českých překladech všechny aktuálně pohříchu nedostupné. Naštěstí tady ale máme o něco přístupnější filmové adaptace, pod výtečné L.A. - Přísně tajné se v devadesátých letech podepsal Curtis Hanson a neměli byste minout ani lehce kašírovanou, ale stále koukatelnou Černou Dahlii veterána Briana De Palmy. A když už jsme u toho noirem líznutého Hollywoodu, tak za žánrovou klasiku již samo sebou dlouhá léta platí Čínská čtvrť Romana Polanského, nějaký pátek k ní má našlápnuto také Bugsy Barryho Levinsona a svého času mě docela bavil i nenápadný Boss Lee Tamahoriho.

„Wake up... there are no good guys in real life, Charlie.“

V posledních letech se podobně mohla blýsknout třeba Fleischerova Gangster Squad, ta ale po siláckých trailerech nabídla jen líbivé pozlátko s vykastrovaným obsahem. Na což vzápětí zareagovaly chytré hlavy z televizní stanice TNT, kde v čele s Frankem Darabontem ukuchtili špinavou a noirem nasáklou sérii na pokračování - Mob City s Jonem Bernthalem v hlavní roli. Že nakonec zůstalo pouze u minisérie mě pálí dodnes. Nu a na poli videoher již z dálky neónovým nápisem jasně září jméno jediného titulu - L.A. Noire z produkční stáje předčasně zesnulého studia Team Bondi, jež na všeobecné poměry stvořilo takový malý zázrak. A jak už to tak u zázraků bývá, často se, i přes pozitivní kritický ohlas, střetávají s nepochopením. Ten zážitek mi už ale z hlavy nikdo nevezme. Na tomto místě bych se mohl rozepsat o mnoha dalších hollywoodských láskách, zejména černobílého ražení, ale to bychom zase přetekli někam do basketbalu, takže zpět k jádru dnešního článku.

„And for the second time since he found Valeria Sommers lying dead on her living room floor Charlie feels the ground drop out from under his feet. What the hell has he stumbled into?“

The Fade Out neboli Zatmívačka je nový film z produkce Eda Brubakera a Seana Phillipse. A když píšu film, mám tím na mysli natolik prvotřídní komiks, že k němu stačí pustit libovolný dobový soundtrack (vřele doporučuji Kind of Blue Milese Davise) a mohl by z fleku sbírat Oscary. Tohle je přesně ten titul, který si představíte pod pojmem komiks pro dospělé. Tedy příběh s jasnou a silnou narativní strukturou, obsazený výraznými postavami s uvěřitelným charakterem, obalený střídmě dávkovaným napětím a převázaný nadmíru působivou atmosférou. Nejnovější počin z dílny mistrů krimi žánru nabízí to nejlepší z jejich předchozích společných projektů (Fatale, Criminal, Scene of the Crime, Incognito, Sleeper) a navrch přináší v komiksu tolik nevídaný pohled do zákulisí produkční filmové mašinérie v období tzv. Zlatého věku Hollywoodu. Tedy v době, kdy stříbrnému plátnu vládli Orson Welles, Howard Hughes, Frank Sinatra či Ava Gardnerová, zatímco v podsvětí úřadovali sígři jako Mickey Cohen, Jack Dragna nebo Bugsy Siegel. A že to byla náramně sehraná partička.

„He'd liked her more than most of the actresses he knew.“

Děj komiksu se odehrává ve slunné Kalifornii na sklonku čtyřicátých let minulého století, v kinech se o přízeň diváků přetahují James Stewart, Ingrid Bergmanová či Cary Grant a v kopcích nad Los Angeles se stále tyčí nápis HOLLYWOODLAND. Do reálně vykreslených dobových kulis je zde zasazeno fiktivní filmové studio Victory Street Pictures, jež má nemalý problém. Už nějakou dobu jej svou produkcí válcují konkurenti od RKO, MGM nebo Paramountu, na vrata klepe finanční krize a k tomu všemu zrovna přišli o svůj nejvyšší trumf. Jejich mladá herecká hvězda Valeria Sommersová byla nalezena mrtvá. A vzhledem k tomu, že tahle talentovaná kráska měla být jejich budoucí Veronica Lakeová, je jasné, že tohle si někdo odskáče.

„So, Gil Mason... looks like you're a real "wrong place, wrong time" kinda guy, doesn't it?“

Protagonistou příběhu je Charlie Parish, dvorní scenárista studia, jenž se v samém úvodu vyprávění probouzí s děsnou kocovinou ve vaně cizího apartmánu po jednom z bouřlivých večírků plných celebrit a zářivých úsměvů. Netuší kde je, ani jak se tam dostal, ale chladnoucí tělo zardoušené herečky nalezené na podlaze vedlejší místnosti jej probere spolehlivěji než koňská dávka kofeinu. Charlie ihned začne v hlavě skládat dohromady střípky alkoholem prosycené mozaiky předešlé noci, což je věc zhola nemožná (jak mohu z vlastní zkušenosti doložit) a jelikož začíná být postupně paralyzován strachem z odhalení, ve vší nenápadnosti urychleně opouští místo činu.

„It was always little things that unlocked the blackout doors. Details... the lipstick makes him remember a smile. The smile leads to a voice... then a face. And that's how Charlie realized whose house he'd woken up in...“

Druhý den se Charlie z oficiálních policejních zdrojů dočítá, že Valeria Sommersová spáchala sebevraždu. Přiložená fotografie s herečkou oběšenou na klice u dveří samozřejmě neodpovídá skutečnosti a okolnosti naznačují, že studio chce stopy po násilném zločinu co nejrychleji zamést pod kobereček. Charlieho pohltí panika, Valeria byla mnohem víc, než jen kolegyně od fochu, v zoufalství se proto obrací na svého nejlepšího přítele Gila Masona. Gil je bývalý spisovatel, který se jakožto jedna z tehdejších obětí honu na komunisty ocitl na černé listině FBI, což jeho publikační činnost permanentně odstavilo mimo provoz a nyní se coby alkoholik na plný úvazek zpíjí do němoty. A taky za svého parťáka píše scénáře, protože Charlie momentálně trpí tvůrčím blokem. Dvojice vyhořelých existencí zahajuje pátrání po minulosti mladé herečky a my najednou bedlivě sledujeme každou odvíjející se nitku z klubka nepatrných náznaků, podivných záhad a rozmazaných tváří. A je to bravurní jízda, vážení.

„Fucking Gil, even before his life fell apart he was the biggest trouble magnet Charlie had ever met.“

Brubaker napsal zcela otevřeně a bez příkras věrohodný příběh z dob, kdy filmová studia své zaměstnance doslova vlastnila. Z dob, kdy jste se podpisem kontraktu s velkým hráčem na poli filmového průmyslu ocitli za pomyslnými mřížemi showbyznysu, vaším osobním bachařem se stal produkční manažer a obsazení vašich nočních můr nahradily zákeřné novinové titulky. Když jste měli štěstí, stala se z vás hvězda, která se upila nebo ufetovala k smrti. Pokud jste ho neměli, skončili jste stejně, ale nikdo si vás nepamatoval. Samozřejmě existovaly i světlé výjimky, ale o těch tenhle komiks není. The Fade Out je o duševním vyhoření, ztrátě důstojnosti, závislostech, nezkrotných citových pudech a základních principech lidské morálky. Jak píšu, nic pro caparty. 

„Okay... to hell with it, then. We're gonna solve this thing even if it gets us both killed.“

Moc se mi líbilo přímé zasazení do reálné minulosti, kde na nás každou chvilku ze stránek mrkne nějaké to cameo. Zahlédneme třeba Humphreyho Bogarta na červeném koberci při premiéře nového filmu, Clark Gable se příběhem mihne, jen aby pozdravil Charlieho jako starého přítele a Gil si jde pro radu k legendě drsné školy Dashielli Hammetovi, který měl tou dobou také nařízen tvůrčí ban pro podezření ze sympatizanství s komunistickou pakáží. Jo, nebyla to tenkrát vlídná doba. Nahlédneme pod pokličku tehdejších PR praktik marketingového oddělení (špína), rozčísneme mafiánské kořeny studiové ochranky (velešpína) a vycestujeme na farmu v lesích kdesi na severu (monstršpína). Osobně se mi nejvíce zamlouval devátý sešit, v němž se rozebírá minulost dlouholetého přátelství mezi Gilem a Charliem. V těch pár stránkách je tolik lidství a oddanosti, že by to porazilo i zástup volů.

„Fuckin' actresses, right? Whole fuckin' world on a silver platter and she can't hack the pressure.“

Dokonale efektní jsou Phillipsovy záběry na Los Angeles, ulice plné dobových aut a pozvolna padající šero nebo čilý cvrkot na place během filmového natáčení. Často v panelech střídá hrubě vykreslené pasáže s jemnější linkou, fascinuje černobílou vsuvkou z testovací projekce pro studiové hlavouny, erotické scény mají ten správně lascivní náboj, aniž by působily lacině. Realismus v jeho podání je zkrátka potěchou pro oko. Barvy si vzala na mušku Elizabeth Breitweiserová (Outcast) a obzvlášť díky ní by se mnohé panely mohly rovnou zakládat do rámů. Pro mě je tahle autorka ženským ekvivalentem Davea Stewarta, což je asi ta největší poklona, kterou můžete koloristovi vyseknout (pokud vám teď na mysl přišel ten rozčepýřený šášula z Eurythmics, máte co dohánět). A jak už je u komiksů dua Brubaker/Phillips dobrým zvykem, jednotlivé sešity opět doplňují tematicky spřízněné statě různých publicistů. 

„Charlie's just a moth who figured out how to get closer to the flame. But Maya, and people like her, they did him one better... they figured out how to be the flame, instead.“

Tentokrát si v doprovodných textech přečteme o pohnutých osudech hollywoodských hvězd. Na přetřes přijde vznětlivý přítel Lany Turnerové a mlátička Mickeyho Cohena v jedné osobě - Johnny Stompanato, dozvíme se něco o záhadném zmizení Jean Spanglerové či nikdy nevyřešené vraždě Elizabeth Shortové, proletíme se válečnou minulostí Jimmyho Stewarta, připomeneme si proražení rasových bariér v krátkých groteskách z dvacátých let, okusíme něco málo z úsvitu lechtivých filmů s Joan Crawfordovou a ve výborné sérii článků na téma Hollywood na drogách nám jejich autor připomeneme nepěkné fragmenty z kariéry Judy Garlandové, která byla údajně závislá na speedu ještě před dovršením puberty, nebo Caryho Granta, jenž mimo slavného úprku před práškovacím letadlem proslul také svými výlety do bezvědomí na vlnách LSD. Vskutku výživná pojednání o tom, kterak Hollywood vysával životy ze svých oveček. Chcete-li mít tedy prožitek z komiksu kompletní, budete se muset obrátit na původní sešitová vydání. V knižních svazcích se totiž těchto přídavků nejspíš nedočkáte.

„Cut! Fucking cut!“

Ed Brubaker a Sean Phillips v roce 2014 u vydavatelství Image Comics podepsali bezprecedentní pětiletou smlouvu s podmínkou, že budou mít naprosto volnou autorskou ruku nejen při výběru svých témat, ale i během celého tvůrčího procesu. A zatím to vypadá, že se oběma stranám tato dohoda nadmíru vyplácí. The Fade Out sklízí velmi kladné ohlasy napříč celým kritickým spektrem a dokonce ani prodeje nezůstávají pozadu. Tomu se říká win-win situace. Když si k tomu přičteme spokojené vrnění fanoušků (tenhle text je jenom dalším v dlouhé řadě) a pár nominací na Eisnera, vychází nám z té rovnice něco opravdu mimořádného. Brubakerovi s Phillipsem letos u Image Comics vyjde další jednohubka ze série Criminal a zároveň mají v plánu oznámení zbrusu nového titulu. A počítám, že si z toho opět budeme sedat na zadek, protože pokud bych měl za některé autory podstoupit kremaci, budou to právě tito dva pánové.

Děkuji vám za pozornost, dobrou noc a hodně štěstí.

„Gil and Charlie had a running argument about liquor and what it was good for... Charlie's theory was that it shut down the part of your brain that could tell the difference between a good idea and a bad one. It made geniuses into idiots. Charlie only really valued liquor for its worst aspect. That it could wipe your memory clean... for a time at least. But Gil, he thinks liquor just makes you more bold. That when you're plastered, you say and do the things you really want to all the time. Because just like with a good joke... there's always more truth than lies inside a drunk.“