Loni jsme na hudebním
poli zase sklízeli bohatou úrodu. Vyšla spousta výborných desek,
nejen od letitých veteránů, ale i od hudebním byznysem
nepolíbených nováčků. Během poslechu se tančilo i zpívalo,
lenošilo nebo usínalo, pracovalo, milovalo, vařilo či sportovalo.
Hudba nás provází prakticky na každém kroku a nedokážu si bez
ní představit jediný den. Vždyť ticho je tak nudné. A letos jí
rozhodně nebude méně, synátor od Ježíška vyfasoval hlasitou
tamburínu (občas je to ale na vraždu) a dřevěnou píšťalu.
Maminka zasedne ke klávesám, tatínek zapěje a to by bylo, aby se
z toho nevyklubala nějaká ta indie pecka. Světová konkurence
půjde ke dnu.
V létě jsme už posedmé
vyrazili na slovenskou Pohodu
a opět si plnými doušky užili pár dní v absolutním hudebním
opojení. Vystoupení kytarových matadorů Travis nebo
elektronických pionýrů Kraftwerk rovnou zařadím k těm
legendárním. Ovšem to, co tam předvedli The Correspondents
se svým swingovým tajfunem se nám už z hlavy jen tak nevykouří.
V prosinci jsme pak zažili fascinující výstup britských
zvukomalířů Lamb. Jejich velkolepý návrat s novou deskou
se vydařil na jedničku s pěkně macatou hvězdičkou a v živém
podání šlo o jeden z nejkrásnějších zážitků roku. Dost už
ale řečí a pojďte se zaposlouchat, jaké dobrůtky nám v loňském
roce namíchali zvukoví kouzelníci. Třeba vás něco z mého
výběru trkne rovnou mezi uši. A nebo taky ne, to už je ale váš
problém. Následující albová patnáctka se v mých zvukovodech
protáčela nejčastěji.
Backspace Unwind
Elektronické
duo z
Manchesteru mi
se svou šestou řadovkou vypálilo díru do hlavy. Andy Barlow,
android z povolání s naprogramovaným citem pro krásno, nás opět
zamotává do nekonečných zákrut divokých beatů i klidných
meditativních ploch. To vše v doprovodu křišťálově čistého
vokálu Lou Rhodes, uhrančivé bohyně z vesmíru. Nadpozemsky
úžasné, okoštujte. [We Fall in Love]
Days of Abandon
Třetí
dlouhohrající deska v pořadí, další precizní špona odletující
z téměř dokonale vyfrézovaného povrchu hudební skulptury. Tihle
američtí indie šmoulové mě uhranuli na první dobrou, květnaté
kytarové riffy a silné melodie do nepohody. The
Cure
tvrdě spí, The
Smashing Pumpkins
se už nevrátí... naštěstí za ně máme plnohodnotnou náhradu.
[Until The Sun Explodes]
Tremors
Objev
roku. Neskutečně mrazivá atmosféra, zranitelná křehkost i
obrovská síla. Čistý pop zabalený do katatonické elektroniky a
neodolatelná touha pustit si to znovu. A pak ještě jednou. Takový
je Christopher Taylor aka SOHN,
původem Londýňan, momentálně vesmířan oscilující
meziplanetárním prostorem hudebního krásna. Jako kdyby Thom Yorke
a Justin Timberlake nějakým zvráceným a přírodou opovrhujícím
způsobem zplodili syna. [Artifice]
Let's Go Extinct
Jo,
jsem starý hipster. Tuhle bandičku rolákových intelektuálů se
zapáleným nadšením poslouchám od jejích prvních krůčků a
pokaždé mě dostanou. A s jejich posledním zářezem se jim
podařilo mě doslova utlouct. Žádnou jinou desku jsem letos
netočil tak často jako tuhle. Spousta bezva nápadů a půvab
melodií co chytnou a nepustí. Stačí dva tři songy a stav blažené
pohody je v okamžiku tady. Tak zastrčte špunty, nasaďte čepici a
vyražte do plískanic. [Landlocked]
Our Love
Kanadský hudební
dřevorubec Dan Snaith praktikující živočišné elektronické
kejkle pod přezdívkou Caribou
důkladně štípe mé sluchovody na třísky už nějaký ten pátek.
Jeho novinka je důkazem toho, že mu to jde stále od ruky. Úvodní
Can't Do Without You
vás pohladí po duši a zbytek se už jen veze. Mé uši jsou u něj
vždy v té nejlepší péči. [Our Love]
Seeds
Bednu v rádiu
sleduju už od jejich debutu, kapela postavená okolo hudebního
vizionáře Davida Siteka v sobě vždy schovávala nemalou dávku
neotřelých nápadů a výtečných melodií. Ovšem tentokrát to
dotáhli mnohem dál, jelikož na jejich aktuální studiové desce
nenajdete jediné hluché místo. Poslouchal jsem důkladně a vážně
tam není. Absolutní indie pohodička. [Lazerray]
A U R O R A
Znáte to, občas máte náladu na všechno hodit bobek, někam se
zavřít a ponořit se do světa bez pravidel. A přesně v tu chvíli
přichází na řadu Ben Frost. Tenhle na Islandu žijící
Australan si libuje v instrumentálním minimalismu, jeho zbraněmi
jsou syntezátory a magické krabičky vyluzující intenzivní a v
některých skladbách téměř materiální hluk. Disponujete-li
alespoň trochu otevřenou myslí a vnímavým uchem, pecky jako
[Nolan]
nebo [Venter]
vás odrovnají po prvním poslechu. Kdo by chtěl nášup,
doporučuji prosincové EP s názvem V A R I A N T. Utrhne vám
uši.
The Take Off and
Landing of Everything
Nová fošna britských továrníků Elbow projela mou myslí
jako nůž máslem. Tklivé i povzbuzující tóny v rockovém oděvu
šitém na míru, charismatický přednes Guye Garveyho plný
životních příběhů a příjemné šimrání v zátylku
vyvolávající pocit štěstí. Tihle pánové nikdy nezklamou,
takhle vypadá láska v čiré podobě. [My Sad Captains]
Jungle
Co se vkusu týče, mám poměrně široký žánrový záběr a
neštítím se skoro ničeho. Přesto soul není zrovna něco, co
bych pravidelně protáčel na svém magnetofonu. Takže když
napíšu, že jsem k debutovému albu londýnských Jungle
přišel jako slepý k pilotnímu průkazu, nebudu daleko od pravdy.
Byl to blesk z čistého nebe, ze zvědavosti jsem pustil videoklip
přiložený k nadšené recenzi a bylo vymalováno. Nevím jak to
dělají, ale vždy mě přinutí vstát ze židle a tančit po
místnosti. [The Heat]
Everyday Robots
Hlava zatím stále ještě zesnulých Blur nebo animovaných
Gorillaz v loňském roce vyrazila dveře z pantů báječným
sólovým debutem. Po všech stránkách intimní deska, zasněný
hlas, troška kytar, špetka elektroniky, sem tam nějaký ten
hostující pěvecký sbor a vyjímečně ostrý zvuk. Aby taky ne,
když se s nahrávkou ve studiu mazlil sám čaroděj Brian Eno. V
jedné z písní zazní věta „Jste-li osamělí, stiskněte
tlačítko pro přehrávání...“. Udělejte to hned, zítra už
může být pozdě. [Heavy Seas of Love]
Následuj kojota
Nenapravitelní snílci z Kladna servírují další porci přírodní
folkotroniky máznuté kytarou či smyčcem. Na české scéně malý
zázrak. Umístění v téhle bilanci není náhodou, Zrní
rozhodně patří mezi indie smetánku světové provenince, jenom o
tom ten svět ještě neví. Tři roky starý Soundtrack ke konci
světa zůstal co do hitovosti nepokořen, Kojot mu ale
zdařile sekunduje a přináší celou řadu nádherných a hravých
písní, které vás bez upozornění hodí do duševního klidu.
Poznávám tě, poznáváš ty mě... [Království]
Augustines
Tříčlenná indie partička z New Yorku mi se svou druhou eponymní
sbírkou vyloženě učarovala. Zdánlivě jednoduché aranže,
výrazné melodie a charakteristicky chraplavý vokál. Žádná
věda, pouze čistá euforie. Písně plné radosti i smutku, štěstí
nebo odcizení, návratů a zklamání. Tyhle chlapíky bych jednou
moc rád viděl hrát naživo, dle koncertních záznamů jim to na
pódiích šlape ještě lépe než na desce. [Nothing To Lose But Your Head]
Ghost Stories
Chris Martin se po letech rozvedl, zametl před vlastním prahem a se
svými kytarovými bratry nahrál výtečné konceptuální album.
Zapomenuty jsou třpytivé umělohmotné flitry z předchozího Mylo
Xyloto, tentokrát se jede na dřeň. Motivy prvních
zamilovaných krůčků postupně střídají vztahové karamboly, v
těsném závěsu pak přichází tíživé prozření následované
nevyhnutelným smířením. Ghost Stories jsou zrcadlem
životních zkušeností a bouračem mýtů o věčné lásce.
Čest vyjímkám, které to s ní nevzdají. [True Love]
Carry on the Grudge
Rozpustilý písničkář z Londýna, který má čich na hitovky v
krvi. Jeho nahrávky mě bavily, ale byly to vždycky spíše
jednohubky a drobky ze stolu než nějaká vydatná hostina. Loňskou
novinkou Carry on the Grudge mě ovšem zasytil natolik, že
si čestné místo v tomhle výročním žebříčku bezesporu
zaslouží. Jedna chytlavá pecka střídá druhou a den je zase o
něco krásnější. [Zombie]
Legao
Na tohodle obrýleného maníka jsem dočista zapomněl. Legao
se mi do pazourků dostalo až letos, několikanásobný poslech však
okamžitě tuhle náramně libozvučnou fošničku vystřelil mezi to
nejlepší, co nám loňský ročník nabídl. Pohodička, špetka
melancholie a sametový hlas. Ideální doprovod k usínání nebo
odpolední kávě. [Rainman]
BONUS:
Dubnobasswithmyheadman
(20th Anniversary Edition)
Hudební orgasmus. Jedna
z nejvýraznějších desek minulého století ve vyleštěné
reedici vydané k dvacátému výročí. Někdy je až neuvěřitelné,
jak ten čas letí, jako by to bylo včera, kdy mi poprvé
naskakovala husina při poslechu pulzující Dark & Long.
Tahle elektronická nálož nemůže žádného fandu dunivých
rytmů nechat v klidu. Tak si to zopakujem, everything,
everything, everything, everything... [Cowgirl]
-----------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.