středa 2. října 2013

The Facts in the Case of the Departure of Miss Finch

Neil Gaiman & Michael Zulli


Fakta v případu odchodu slečny Finchové jsou jednou z mnoha krásných fabulací Neila Gaimana. Český čtenář se s nimi již mohl setkat ve sborníku Gaimanových povídek Křehké věci (Polaris, 2007). Kratičkou povídku o záhadném zmizení slečny Finchové (což ale není její jméno) sám autor později zadaptoval do scénáře ke stejnojmennému komiksu. A právě o něm si dnes řekneme něco více.
 
Příběh začíná v londýnské suši restauraci, kde si dlabanec dopřává trojice dobrých přátel. Bezejmenný spisovatel (vypravěč), novinářka Jane a bývalý televizní moderátor Jonathan si mezi sousty povídají o zvláštním úkazu, jehož právě byli svědky. Podrobnosti neznáme a vzápětí se přesouváme na úplný začátek jejich vyprávění. Jane a Jonathan jsou společně žijící pár, který jednoho dne požádá o laskavost jejich starého přítele. Ve městě je tou dobou na dočasné návštěvě jistá slečna Finchová (ve skutečnosti se tak ale nejmenuje), údajná "kamarádka" Jane, s níž mají na večer domluveno povyražení za zábavou a společnou večeři. A jelikož je slečna Finchová (ne, není to její jméno) tak trochu divná, rádi by odlehčili situaci a požádají přítele o doprovod.


Spisovatel na prosbu kývne. Divadelní představení a večeře v suši baru. Co by se mohlo pokazit? Na poslední chvíli je však divadlo zrušeno a náhradní plán tak zahrnuje návštěvu cirkusu. Když se všichni společně setkají a seznamují slečnu Finchovou (což ovšem není její jméno) s novými okolnostmi, spisovateli dojde v čem je onen kýžený háček. Slečna Finchová (ne!) je velmi pragmatická a vědecky založená žena (biogeoložka). Něco jako Amy z Big Bang Theory, zkrátka neskutečná osina v zadnici. Zrušené divadelní představení dle ní stejně nestojí za nic, cirkusy neschvaluje a suši nežere, načež přítomné obdaří sáhodlouhou přednáškou o parazitech žijících v neuvařeném mase. Osina.

„Welcome, welcome, one and all, to the Theatre of night's dreaming.“

Skupinka dorazí k cirkusu. Pokud jste čekali plátěný stan plný klaunů a cvičených slonů, tak neznáte Gaimana. Ne, tenhle cirkus je spíš něco jako panoptikum hrůzy, nachází se v katakombách a starých sklepeních pod Londýnem a celé se to jmenuje Divadlo nočního snění. Tohle je ten Gaiman, na kterého jsme se těšili. Návštěvníky u vchodu vítá kopie strýčka Festera z Addamsovic famílie, uvnitř je pak čeká představení o několika chodech. Asi padesátka lidí postupně prochází podzemními místnostmi, přičemž v každé z nich jsou svědky buď vcelku obyčejných nebo naprosto absurdních eskamotérských vystoupení. Nechybí falešný Alice Cooper, polonahá jeptiška, chlápek co si strká fretky do trenek či akrobat v kostýmu obří ryby na motocyklu. Obecenstvo střídá znuděné výrazy se znechucenými, slečna Finchová (a mě už to nebaví) buď ohrnuje nos nebo se pohoršuje nad kdejakým nevinným vtípkem a potom... potom dojde k něčemu nevídanému. Co se stalo v deváté místnoti si už budete muset přečíst sami. Zmíním jen, že předchozí události byly ve srovnání s touto slabý odvar a Houdini s Copperfieldem blednou závistí.


Už je to nějaký ten rok co jsem původní povídku četl naposledy, takže jsem po přelouskání komiksu sáhl do knihovny a dal si repete. A světe div se, adaptace je prakticky v měřítku jedna ku jedné. Stavba vět je totožná s originálem, sem tam se něco vypustilo (přece jen, obrázky toho mnohdy řeknou víc než tuna textu), ve výsledku si s tím Gaiman ani nedal moc práce a překonvertoval obsah stylem "copy/paste". Což není žádné negativum, povídka je to vpravdě luxusní, akorát jsem čekal, že scénář komiksu alespoň trošku odliší, případně vyšperkuje novými nápady - kupříkladu pozměnit bizarní představení v jednotlivých místnostech by ničemu neuškodilo. Gaiman nepřekvapil, plusové body za adaptační proces tedy shrábne výtečná kresba Michaela Zulliho. Zulli zde používá tužku vytaženou vodovými barvami, takže je opravdu na co koukat. Zejména pasáže z podzemního cirkusu jsou působivé a příjemně stimulují čtenářovu fantazii.

Neil Gaiman. K němu asi netřeba nic moc dodávat. Mimo toho, že napsal pár fantastických románů (Američtí bohové, Nikdykde, Koralina), je také autorem neméně fantastických scénářů ke komiksům (Sandman, Black Orchid, Marvel 1602) a filmům (Beowulf, Maska zrcadla). Více se o něm dočtete zde. Jen dodám, že v říjnu začne v zámoří po dlouhé odmlce vycházet jeho "definitivně poslední" minisérie se Sandmanem, kterou ostřížím zrakem vyhlíží zástupy fanoušků po celém světě. Mě osobně nechává docela chladným, dle mého bylo v původní Sandmanově sérii již vše podstatné řečeno. Mám za to, že génius Gaimanových proporcí je stále schopen přijít se zcela originálním univerzem plným nových úžasných hrdinů (ovšem, kdo z nás občas není lemra líná, že?). Samozřejmě bych ale lhal, kdybych tvrdil, že si to časem nepřečtu.


Americký kreslíř Mike Zulli se za svou téměř třicetiletou kariéru podílel na celé řadě komiksů. S Gaimanem spolupracoval na několika dílech Sandmana, pro Marvel společně vytvořili román Alice Cooper: Poslední pokušení a v knize Creatures of the Night (Dark Horse Comics) zadaptoval další povídky onoho démonického Anglána. Údajně ilustroval i jednu nepublikovanou epizodu série Swamp Thing, ve které se ústřední protagonista setkal s Ježíšem Kristem. K jeho vydání prý nedošlo kvůli hlasitým protestům fanoušků Bažináče, kteří jsou známí svou ortodoxní nenávistí k nadpřirozeným jevům.

Pokud jste původní povídku nečetli, klidně si tenhle komiks dejte před spaním. Sny zase budou o něco živější. Fanoušci Neila Gaimana už knihu dávno vlastní, popřípadě dokupují ihned po přečtení této recenze.

Žádné komentáře:

Okomentovat